Tak, a je to! S obavami sleduji zprávy… celostátní karanténa! Dál chodím do práce, jako by se nechumelilo (nás ve zdravotnictví se karanténa netýká), a se smutkem na duši zjišťuji, co všechno je ZRUŠENO! No pěkné! Zrovna letos jsem se chytala s mladou Cami intenzivně vystavovat! Jestli tu puberťačku něčím nezaměstnám, tak z její přemíry energie asi zešedivím. Pomalu vyhlížíme léto a já, spíš jen tak z nudy, prohlížím klubový web… BÍGLÍ TREK ČESKÝM RÁJEM. To by mohla být nějaká zajímavá akce, říkám si, absolutně netušíc, do čeho se to pouštím. Kontaktuji pár přátel, jestli nepůjdou se mnou. Asi měli víc rozumu než já…
O pár týdnů později stojím sama na startu treku. Nu což! Nějak to dáme, viď, Cami. Už po pár prvních kilometrech, nebo spíše metrech, nevím kudy dál. Jako správná blondýna jsem mapu treku vůbec nepochopila, tak se bezradně rozhlížím kudy tudy. Naštěstí mě došla sympatická dvojice, trekařka s fenkou luisianského leopardího psa. Slovo dalo slovo a dál už jsme pokračovaly v cestě společně. Nejspíš mi je do cesty přihrál osud, Denisa je zkušená trekařka a její Ebi ve svým 11 letech už nachodila nespočet treků. Po pár kilometrech jsou z nás bezva kamarádky a z čtyřnohých holek parťačky. Cami se s úplnou samozřejmostí připojuje ke zkušené Ebi a holky jdou bok po boku, jako by tak spolu chodily už léta. Slunce pálilo jako u moře, horko k padnutí a my začaly stoupat do kopců a skal. Ještě nejsme ani v polovině a mé koronou zlenivělé tělo hlásí první potíže. Do kopců funím jako plně naložený kamion se dřevem, dolů s kopce mě v absolutně nevhodných teniskách pálí šlapky. Jednu chvíli, když se suneme do další skalní soutěsky, potkáváme starší paní s kelímkem piva v ruce. „Paní! Kde jste to pivo vzala?“ „To musíte až nahoru, pak seběhnout z kopce, tam je hospoda.“ Jako by nám někdo vlil infuzi do žil, přidáváme z posledních sil do tempa. Na zahrádce restaurace do nás pak pivo zašumí jako do horníka po šichtě.
Úkoly plníme s naprostým přesvědčením, že to máme určitě dobře. Jeden z nich byl vlézt do jeskyně. Jo, tak na to jsme měly mít tu čelovku! Lezu jako první, po čtyřech, Denisa hlídá holky. V jeskyni se víří prach, nic nevidím ani s čelovkou. Samozřejmě jsem se rozsvítila hlavou o skálu, ale úkol mám splněn, tak pokračujeme dál. I když už nohama plácám jako lachtan, jsem zpocená jako ze sauny a netuším, který blázen naši 13km trasu nazval PROCHÁZKA, když mi to připadá spíš jako výstup na Rysy, cesta překrásnou přírodou Českého ráje, souznění s obdivuhodně spolupracující Cami a adrenalin v žilách mě přesvědčují o tom, že mě to vážně začalo strašně bavit.
Světe div se! Došly jsme do cíle! Se sladkým pocitem, že jsem překonala sama sebe, čekáme na vyhlášení, i když jsem naprosto přesvědčená, že nás se žádné přední umístění netýká. Denisa s Ebi v kategorii open došla na krásném osmém místě! Na její seniorku obdivuhodný výkon! A vyhlášení bígl? Na prvním místě…, na druhém…, na třetím místě se umístila Jana s fenkou Cami! Slyším dobře? Já? Zuzka na mě volá s úsměvem od ucha k uchu nad mým zděšeným výrazem, že ano, že já.
Tak se z nás staly trekařky, vlastně tak trochu díky koroně. V době, kdy tento článek píšu, už máme s Cami za sebou několik dalších treků a ještě dva nás čekají. Celé léto jsme chodily na dlouhé výlety, takže už mě další dny po treku nebolí celé tělo, jako bych skládala vagon uhlí. A vám všem vřele doporučuji – pusťte se také do dogtrekkingu. Když jsem to zvládla já, zvládnete to taky. A věřte, je to vážně psina.
Jana Kroutilová