Zbožňuji toulání po horách a poznávání krás přírody. Zbožňuji pocit, kdy mám po celém dni v nohách desítky kilometrů. A nejraději tohle všechno zažívám se svou psí parťačkou. Nejednou mi mí blízcí navrhovali, ať si jdeme zkusit někam zazávodit. Nejsem soutěživý typ, takže jsem po tom nikdy vyloženě netoužila. Ale bíglí trek? To je jiná. Bíglíci, bíglaři a ještě navíc se stejnou zálibou? Tam nemůžeme chybět! Nadchla jsem i přítele, takže jsme v tom s Belliskou nebyly samy. Pro začátek jsem vybrala kratší trasu, zároveň jsem ale měla jasnou představu o výsledném čase – necelých 20 km pod 3 hodiny se jevily jako zvládnutelná výzva.
Jelikož myslíme i na předzávodní aklimatizaci, rozhodli jsme se na místo dorazit už o den dříve. Ubytováni jsme byli v kempu, kde trek začínal. Když v den D před sedmou ráno zvoní budík, jsem jediná, kdo vypadá, že je ochoten vstávat. Zatímco já vlivem nervozity už nespím nějakou dobu, zbytek týmu si je svou formou očividně jistý, neboť dále pokračuje v klidném spánku. Pomalu budím čtyřnohou závodnicí a připravuji snídani pro závodníky dvounohé. Následuje ranní venčení, při kterém ještě napůl spící Belli na nějaké výkony moc nevypadá. Po návratu na pokoj podávám Belli iontový nápoj pro psy (sloužící k lepšímu zavodnění) a s myšlenkou, že bych chtěla být psem v naší rodině, se vydávám sníst vychladlou ovesnou kaši. Pak už uplyne jen pár chvil a my míříme na start poslechnout rozpravu.
Kontrola vybavení je úspěšná, jdeme do boje. Volíme mírně rychlejší tempo, nechceme to přepálit, zároveň jsme si ale vědomi toho, že s přibývající hodinou bude stoupat teplota a naše rychlost naopak klesne. Předbíháme pár závodníků. Přichází první rozcestí a s ním i debata o tom, která z těch zatáček doleva to bude. Těsně vedle, kvůli špatnému odbočení si trasu o kousek prodlužujeme. Nic se neděje, co není v hlavě, musí být v nohách, shodneme se, a přidáváme na tempu. Za chvíli opět předháníme ty, jež už jsme jednou předběhli. Zpočátku se jde krásně. Jediné, co nás mrzí, je fakt, že v závodním tempu člověk moc nemá čas na nějaké kochání. Počasí je ale kruté. Na nebi ani mráček a slunce žhne. To ještě netušíme, co přijde. Zhruba v polovině závodu několik minut bloudíme po louce a hledáme žlutou značku. Po chvíli jsme zpocení až na kost. Zastavujeme, abychom se napili. S pocitem, že nám nikdy nebylo větší horko, jdeme vstříc nejnáročnějšímu výšlapu treku. Před závodem jsem se domnívala, že stoupání budí maximálně respekt, nikoli hrůzu. Ach, ta sladká nevědomost! Kde jsou má slova teď, když v půlce výšlapu na Kozákov pro ten kopec nenacházím slušný výraz a s láskou vzpomínám na nástrahy na hřebenech Alp. Jde do tuhého, zpomalovat začíná i Belli. Spolknu další nadávky směřující na nesnesitelné horko i stoupání. Naše tempo výrazně klesá a vytoužený čas se vzdaluje. Budu ráda, když dojdeme ve zdraví. Zdá se to nekonečné, ale po dlouhém trápení přichází konečně vrchol. Pořizujeme společnou fotku a já jsem ochotná se zastavit. Vykašlat se na výsledek, odpočinout si, alespoň trochu vychladnout a nabrat síly. Belli ale můj názor nesdílí. K mému údivu je okamžitě připravená pokračovat. „Ty blázne,“ povzdechnu si. Myšlenky na odpočinek odsouvám na pozadí. Když může ona, my taky. Dáváme se tedy opět do pohybu. Zbytek závodu naštěstí vede převážně lesem. Nejvíc energie má stále psí část týmu. Myslím, že kdybychom ji neměli, stěží dojdeme do cíle ještě ten den. Neexistuje totiž lepší motivace než pes šťastně vrtící ocáskem.
Samozřejmě nemohu opomenout úkol v jeskyni Postojna v závěrečné třetině závodu, na její přívětivý chlad asi nikdy nezapomenu. V posledním kilometru přidáváme na tempu, už není co ztratit. Belli tuto svižnou změnu nadšeně vítá. Do cíle přiběhneme, ale po vychození a vychladnutí jsme zralí na pořádný odpočinek. Po závodě nemyslím na výsledný čas, nemyslím na umístění. Jsem spokojená, že jsme to přežili, a jsem hrdá na svoje parťáky. Na zbytku vůbec nezáleží. O to větší překvapení pro mě je, když si nakonec v bíglí kategorii odnášíme první místo. České kopce nám při tomhle závodě zase jednou ukázaly, jak nemilosrdné někdy dokážou být. Bylo to náročné, ale neskutečně krásné. A nejspíš právě takový má správný dogtrek být. Jsem ráda, že premiérově jsme to mohli zažít právě na této akci. Díky!
Tímto děkuji pořadatelům za perfektně zorganizovaný závod, nádhernou trasu, zábavné úkoly a krásné ceny. Obzvlášť si cením toho, že i přes nucený odklad se podařilo akci zorganizovat. Děkuji také zbytku našeho minitýmu za to, že to se mnou vydrželi, a v průběhu treku se nešli raději někam vykoupat.
Žaneta Prokešová