Za téměř třicet let soužití s bígly jsem měla spoustu příhod. Myslím, že by to vydalo na knihu. Některé příhody byly veselé, jiné méně. Bígl je prostě bígl, výjimečný pes, se kterým se nikdy nenudíte. Zde je malá ukázka bíglích rošťáren.
Stalo se to v únoru 2006. Žili jsme v malé pošumavské vísce obklopené lesy. Krajina pro bígly a jejich výlety jak dělaná. Tu zimu hodně pršelo a terén byl všude rozbahněný. Měla jsem dvě fenky – Alyson a Sany. Alyson chyběly do porodu dva týdny, Sany byla mlaďounká. Odpoledne po příjezdu ze zaměstnání byla obě děvčata pryč. Okamžitě jsem se převlékla a za nimi. Najít Aly byla hračka. S obrovským břichem už jí běhání moc nešlo, spokojila se s čicháním na louce 3 km od vsi. Ale Sany jsem slyšela hlásit z velké dálky v lese. Takže Alyson na vodítko a hurá do lesa. Bylo po polomech, vyvrácené stromy ležely přes cestu a jako bonus bláto, na kterém jsem několikrát upadla. Štěkot Sany se blížil, nakonec na zapískání přiběhla. Byla moc spokojená, jak pěkně se proběhla. Takže obě holky na vodítko a mohly jsme vyrazit k domovu. Jenže kudy? Zatím se setmělo a já s mojí mizernou orientací jsem byla v koncích. A aby bylo ještě hůře, začala jsem se propadat do bahna. Nakonec jsem zůstala stát opřená o strom a neodvážila jsem se udělat ani krok. Ještě že mám alespoň mobil. Manžela jsem vyděsila, hned za mnou vyjel autem. Odhadovali jsme, že mohu být někde nad Lhotou pod Kůstrým. Manžel zkoušel troubit, jenže já jsem neslyšela. Byla jsem moc daleko od silnice. Večer pokročil, kdesi docela blízko jsem slyšela divočáky a holky se mohly zbláznit. Neustále se snažily po nich vystartovat. I nezbylo než volat policii. A rozjela se záchranná akce. Nejprve pan policista na služebně žádal o povolení zaměřit můj mobil. Bohužel operátor nepovolil. Další nápad byl vrtulník s termovizí. Ani to nevyšlo. Byl daleko, také hledal nějakého ztracence. Moje poslední naděje byla psovodi s vlčáky. Jinak bych asi musela přenocovat v lese. To už byla téměř půlnoc. Pak telefon, psovodi už byli na cestě. Neměli to lehké. Moc mi pomohla píšťalka. Neustále jsem pískala a psi šli po hlase. Akce skončila úspěšně, byly jsme nalezeny a vyvedeny z lesa, kde čekal manžel. Když jsem viděla policisty a psy, říkala jsem si, jak mě asi musí proklínat. Byli samé bahno.
Druhý den jsme byly já a moje fenky mediální hvězdy. Psalo se o nás hned v několika denících. Tím to ale neskončilo. Příhoda měla pokračování. Po čase se mi ozvala televize Prima. Kdybych souhlasila, přijeli by se mnou natočit reportáž. Psovodka Sabina získala titul Miss Policie a jako svůj vyřešený nej případ uvedla mě. Televize Prima se opravdu dostavila, a tak jsme se já a moje zlatíčka dostaly do Krimi reportu. Ta legrace, když mi během vysílání volali známí „Proboha, my tě asi vidíme v televizi“. Zasmáli jsme se tomu, ale tam v lese mi do smíchu opravdu nebylo. Obě fenky jsou dnes už za duhovým mostem a já si mohu vše připomenout na DVD nahrávce.
Miloslava Švehlová