Zbarvení bíglů
Autor: RNDr. Jana Smejkalová
Bíglové patří ke skupině loveckých psů, kde je zbarvení z hlediska standartu definováno jako „jakékoliv zbarvení uznané pro hounds“, tedy lovecké psy. To znamená, že žádné zbarvení, žádná barevná kombinace neodpovídá více standartu než nějaká jiná. Rozmístění barev, barevných ploten, skvrn je zcela libovolné s výjimkou povinně bíle zbarvené špičky ocasu. Podle standartu FCI existuje jediná oprávněná výjimka, a to je játrové zbarvení. S tímto zbarvením jde často ruku v ruce příliš světlé oko a nebo zelené oko s červeným lemem okolo.
Uznanými barvami pro honiče jsou černá, bílá a hnědá. Každá z nich může mít širokou škálu barevných odstínů různé intenzity.
Barevné kombinace pro orientaci rozdělíme do několika skupin:
Tříbarevní bíglové, tzv. tricolor
/Typický plášťový tříbarevný bígl/
Takto zbarvení bíglové mají různě velké plotny či skvrny černé, hnědé a bílé barvy. Je to zbarvení nejběžnější a mnohdy je mylně vykládáno jako jediné správné. Tento typ zbarvení je dominantním zbarvením a v nějaké variantě tohoto zbarvení se rodí téměř 80% bíglů. K projevení tohoto zbarvení stačí, aby alespoň jeden z rodičů byl tricolor.
Hnědá bývá v odstínech od světle hnědé až žluté až po výraznou červenou hnědou. Barva sedla je od černé, po hnědočernou, sedlo může být buď celistvé, nebo může být rozděleno na různě ohraničené nepravidelné plotny. To, jestli bude mít i dospělý pes výrazné tmavé sedlo záleží na dědičnosti. U velké skupiny bíglů sedlo výrazně v průběhu života zesvětlá do různých odstínů černohnědé až hnědé.
Další variantou tricolorního zbarvení je pes s vysokým podílem bílé barvy, kde hnědé plotny a sedlo jsou redukovány do pár nepravidelně ohraničených, zpravidla oválných skvrn kdekoliv na hřbetě a na bocích.
Mezi krajní variantou černé celistvé sedlo, boky a zbytek zad v nějaké variantě hnědé a opačnou variantou, téměř bílý pes s několika tmavými skvrnami v barvě hnědé a černé je nepřeberné množství přechodných variant.
Jednou z variant tricolorního zbarvení je varianta blue-tan-white (modrá-hnědá-bílá), kdy černá je geneticky zředěna do šedavého odstínu, který je velmi podobný zbarvení modrých dog. Tento barevný ráz je vidět zejména u některých amerických linií, ovšem v kombinaci se světlým okem nebo s okem s nazelenalým orámováním duhovky, která se mnohdy s takovým zbarvením pojí, nelze díky barvě oka takové bígly využívat v chovu. Takto zbarvení bíglové se mohou v Evropě vyskytovat po americkém šampionovi, kdysi importovaném do Anglie – Graadtres´s Hot Pursuit of Rossut. Také v chovatelské stanici Daragoj byl použit takto zbarvený bígl, Echo Run Your Blue Hide, pocházející z USA.
Angličané někdy bígly s velkým podílem černé (mnohdy v podobě sedla) označují jako „Black Blanked“, tzn. černí plášťoví a bígly s velkým podílem bílé označují jako „Flashily“ nebo „Brightly“ marked, čili světle skvrnití.
Několik příkladů barevné variability trikolorních bíglů
Dvoubarevní bíglové, tzv. bicolor
Toto zbarvení je relativně méně časté, na to aby se narodil takto zbarvený jedinec musí nést vlohu pro tuto barvu oba rodiče.
Základní bílá je doplněna plotnami a skvrnami odstínů hnědé barvy, jejichž intenzita se pohybuje od světlé citronově žluté až po tmavou hnědočervenou (zbarvení v intenzivní podobě se přirovnává k barvě cihel nebo k barvě vyloupnutých kaštanů).
Podle intenzity hnědé se pak rozlišují variety zbarvení tzv. lemon/white (citronová/bílá), kde hnědá je hodně světlounká, skoro žlutá a bílá mívá smetanový nádech, tan/white ( hnědá je zde světle hněda až hnědá) a red/white(výrazné hnědé až hnědočervené zbarvení, může mít nádechy do oranžové až cihlové barvy. Je zajímavé, že pro lemon /white zbarvení bývá charakteristické velmi tmavé, skoro černé zbarvení nosní houby, kdežto rázy tan/ white a red/white mívají nosy zbarvené masově či játrově. Z pohledu genetiky je vidět, že zbarvení nosní houby je u lemon /white bíglů kontrolováno jinou skupinou genů než u tan /white a red/ white bíglů. Pochopitelně intenzita barvy nosu v rázech masové až játrové barvy může během roku kolísat v závislosti na ročním období a u fen také v závislosti na hormonálním cyklu.
Zase je zde mnoho barevných variant od celoplášťového bígla po bígla, kde převažuje bílá a jen někde po těle je několik skrvn v hnědé barvě.
Další možnou variantou dvoubarevného bígla je černá /bílá, ale tento typ zbarvení je velmi vzácný. Podle názoru anglických chovatelů je nesprávné označovat zbarvení těchto bíglů obecně jako bicolor, což můžeme vidět zejména v Německu, tito bíglové by se měli přiřadit vždy k některému z barevných rázů dvoubarevných bíglů i když je to někdy ve štěněcím věku opravdu téměř neřešitelný úkol a těžko odhadnout, k jaké barevné variantě štěňátko patří…
Red/white
Tan/white
Lemon/white
Jedinou barevnou variantou tohoto typu zbarvení je bílá. Toto zbarvení je velmi vácné a jedinci s tímto zbarvení mají ve skutečnosti velmi světlé hnědavé skrvnky či plotny, které jsou ovšem viditelné až při pohledu zblízka. Jsou to vlastně velmi světlí jedinci typu lemon/white nebo tan/white.
Zbarvení pied (melírovaní)
/Harepied/
Jedinci zbarvení v typu pied jsou takoví, kteří mají v barevných plotnách namíchány (namelírovány) všechny 3 barvy základního zbarvení a jen bílá vytváří ještě samostatné plotny. Podle toho, která z barev v barevných plotnách a skvrnách převažuje, se pak bíglové označují jako lemon/pied (převažují světlé až krémové chlupy namíchané s černým a bílými), hare/pied (převažují hnědé chlupy nad černými a bílými, tak že připomínají srst zajíce, odtud i označení této varanty zaječí melír), a badger/pied, kde převažují černé chlupy (jezevčí melír). Barevné varianty s pied jsou nejméně se vyskytující variantou barevných rázů u bígla. Zase platí, že vlohu pro pied musí nést ve svých genech oba rodiče.
V současnosti je u nás relativně často k vidění právě zbarvení hare/pied. Harepiedi v českém chovu pocházejí z předků, kteří mají v rodokmenech psy z anglické chovatelské stanice Korwin a tito se k nám dostali zejména přes německou chovatelskou stanici Bar Atlantic´s a rakouskou chovatelskou stanici Schlos Altenau.
Pro harepiedy je charakteristické, že se rodí s tmavým lemováním okolo očí a tak se při narození dají odlišit od dvoubarevných bíglíků, a pak je pro ně charakteristické i zbarvení nosní houby, kdy světlejší partie ve středu nosu vytváří skvrnu, která připomíná motýla (butterfly nose). Mnohdy se rodí také s charakteristickým pruhem melírovaných černohnědých chlupů na zádech.
„Butterfly nose“
/Světlejší partie ve středu nosu vytváří skvrnu, která připomíná motýla./
Harepied štěňata
/Tmavé rámování oka novorozeného a staršího štěňete./
Mottled (skrvnití, kropenatí, pihatí)
Mottled jsou bíglové, kteří mají v bílých plotnách (hlavně na nohách, čenichu) malinké flíčky hnědého nebo černého zbarvení, připomínající pihy na lidském těle. Tyto drobné flíčky se mohou vyskytovat spolu se všemi barevnými variantami, a pak rozeznáváme tzv. tricolour mottled (tříbarevní kropenatí), lemon mottled (citronoví kropenatí), tan mottled (hnědí kropenatí), a red mottled (červení kropenatí). Štěňátka, která se narodí jako mottled mají charakteristické tmavé flíčky na polštářcích tlapek, které s věkem splývají a tmavnou, takže typický mottled má tmavé polštářky tlapek. Další charakteristický rys je, že bílá barva mottled bíglů bývá spíše smetanová než čistě bílá a velmi často je vidět okolo čenichu a na konci tlapek smetanové až špinavě světle hnědé zbarvení. Nosy typických mottled bíglů mívají zvláštní šedo hnědý nádech. Charakteristické flíčky mottled bíglů se také objevují během několika dní po narození, na rozdíl od flíčků hnědé až černé barvy, které tvoří takzvané „flecked“ nebo „ticked“ zbarvení, které se objevuje až v 6-8 týdnu věku. Tento typ „pih“ je založen geneticky odlišně od typických mottled bíglů a takto pihovatí bíglové mají normální tmavě zbarvené nosy.
Mottled bíglové jsou chováni dnes jen v několika chovatelských stanicích, které se pokoušejí toto vzácné zbarvení zachránit a snaží se takto zbarvené bígly vkřížit do výstavních linií bíglů. Protože zbarvení má v tomto případě přednost před drobnými nedostatky ve stavbě, tito bíglové nejsou většinou výstavními šampiony a jejich hodnota pro chov je tvořena právě jejich zbarvením. V Británii byli chováni v CHS Sabinhey dnes již zesnulým panem Nicholsonem, na jeho chov navázala paní Goldberg z CHS Molesend, v Německu pravidelně odchovává mottled zbarvené bígly CHS Kemnader See.
Mottled štěňata
/Na prvním a druhém obrázku vidíme vývoj zbarvení polštářků tlapek u mottled štěněte./
/Normální tricolorní štěně ze stejného vrhu./
/8mi týdenní tricolor mottled štěně, vedle typický nos mottled bíglů./
Na posledních dvou obrázcích jsou bíglové typu flecked (ticked), s typickými pihami, které ovšem s mottled zbarvením nemají nic společného, jejich nosy mají normální tmavý pigment.
Dříve se vyskytovali ve Walesu a Severním Irsku i bíglové ve variantě modrá, hnědá a bílá, kde modrá je vlastně degenerativní odstín černé. Ale tito bíglové se dnes už nevyskytují, pouze vzácně v USA a s tímto zbarvením se pojí obvykle velmi světlé oko. (viz. pojednání u tricolorních bíglů). Tito bíglové jsou také velmi často kropenatí, proto také bývají označování jako blue mottled (modří kropenatí).
Bíglové mohou mít na hlavách bílé lysinky různé velikosti a šířky, ale mohou mít hlavu celou bílou nebo celou hnědou, mohou mít i jinak zbarvené uši než hnědé. Jejich končetiny bývají obvykle bílé, ale někteří bíglové je mají hnědé a jen na konci mají bílé ponožky, někdy ani to ne. Dá se říci, že vše je dovoleno a je to mimo jiné právě zbarvení, které dělá z každého bígla jedinečný originál.
Ohledně zbarvení má bígl jedinou povinnost. Konec jeho ocásku musí být bílý i kdyby to mělo být formálně pár bílých chlupů.
U jedinců dvoubarevných a harepied se připouští podle standartu také světlejší zbarvení nosní houby, masové nebo játrové.
To, jaká je v oblibě zrovna barevná varianta je otázkou módy a mnohdy také neopodstatněných předsudků.
Je zajímavé, že myslivci ve střední Evropě preferovali a dodnes preferují honiče, potažmo bígly tříbarevné a argumentují tím, že dvoubarevné varianty je možné si plést s liškou. Myslivci ve Velké Británi a části západní Evropy preferují honiče světlé a argumentují tím, že jsou v lesním terénu dobře viditelní a nezaměnitelní se zvěří. To, že právě u honičů byla udržována taková barevná variabilita mělo naprosto pragmatický důvod. Taková barevnost a skvrnitost s výrazným podílem bílé je k vidění pouze u domestikovaných zvířat nikoliv u lesní zvěře. Právě barevná a tvarová pestrost skvrn na tělech honičů sloužila zcela jistě pro jejich jednoduché odlišení od lovené zvěře při štvanicích.
Je pravda, že dnes padá mnoho předsudků vůči světlým a dvoubarevným variantám bíglů, zejména v zemi, která je kolébkou bíglů, ve Velké Británii. Dvoubarevní bíglové se nyní začínají objevovat na stupních vítězů i v USA.
Každý bígl je díky svému zbarvení neopakovatelný originál. Každý chovatel může chovat a vystavovat svou oblíbenou barevnou variantu bígla. Ovšem při posuzování bíglů na výstavách je nepřípustné preferovat rozhodčím oblíbené barevné rázy.
Je vcelku smutné a někdy tristní, když rozhodčí, kteří mají oprávnění bígly posuzovat, vytýkají bicolorům a harepiedům světlý nos, který je povolen standardem a mnohdy jsme svědky, že před světlým, krásně stavěným bicolorem či harepiedem s naprosto pro jejich zbarvení typickými nosy či psem s velkým podílem bílé upřednostní rozhodčí průměrného jedince s klasickým tricolorním zbarvením.
Naštěstí i tato praxe se v posledních letech mění, a díky internetu a mnoha cestám, jak si vyměňovat informace snad názor, který občas bloumá v hlavách některých rozhodčích, hlavně ze zemí bývalé východní Evropy, kde bíglové dlouho nebyli doma, že bicoloři, harepiedi, či převážně bílí bíglové jsou méněcenní, skončí konečně na smetišti dějin, jak si zaslouží.
Standard neřeší velikost, symetrii nebo rozmístění barev (s výjimkou požadavků na bílý konec ocasu). Je ovšem pravda, že barva a rozmístění barevných skvrn může vytvářet barevné iluze, což někdy hraje pro vystavovatele bígla a někdy proti němu. Dobrý rozhodčí by měl se hrou barev počítat a měl by posuzovat skutečnost a ne barevné iluze. Např. hlava se širokou bílou lysinou vprostřed se může jevit jako široká v lebce, bíglové s výrazným černým pláštěm od krku k ocasu mohou působit delší, bílé pruhy na hřbetě mohou vyvolávat dojem nerovných zad, dokonce hnědé nebo černé zbarvení na končetinách až dolů k tlapkám, může vyvolávat dojem volných loktů, špatného úhlení a pohybu.
Zbarvení u štěňat
Připomeňme si, že tříbarevní bíglové se rodí obvykle černobílí, ale od chvíle co se narodí, začne černá barva na okrajích černých ploten hnědnout. Nejvíce nápadný je tento jev na hlavě štěňat. Dvoubarevní bíglové, zejména red/white varianta se rodí s definitivním rozmístěním výrazných hnědých ploten či skvrn. Je pravda, že výrazných red/whitů s výrazným cihlově červeným nebo kaštanově hnědým zbarvením se rodí velmi málo.
Štěňata mohou mít také černé partie s nádechem šedé, krémové nebo hnědé, ale i tento znak během několika týdnů po narození vymizí.
/Na obrázku štěňat vidíme štěňata zbarvení tan/white, tric, a blue tan white (matka štěňat je bicolor mottled)./
/Zde vidíme štěňata zbarvení tan/white a trikolor s harepaidem uprostřed./
/Na levém obrázku je štěně zbarvení blue-tan-white (modrá- hnědá-bílá). Štěně vpravo má charakteristický šedý nádech, který po několika týdnech vymizí/
Barva bíglů se mění vlastně celý život, u starých bíglů mohou výrazné plotny a skvrny zešedivět až zbělat a barevné plotny mohou časem zmizet.
/Na výše uvedených obrázcích vidíte toho samého bígla ve věku cca 2 roky a ve věku cca 12ti let./
Je to právě variabilita zbarvení, možnost zvolit si barevnou variantu, která kromě mnoha jiných skvělých vlastností dělá z bígla výjimečného psa. Snažme se jako chovatelé tuto výjimečnost zachovat a podporovat, a také si této výjimečnosti naplno užívejme.
V USA platí pro bígly standart AKC, který se v některých parametrech poněkud od FCI standardu odlišuje. Častěji se zde objevují barevné varianty, které se v Evropě více méně nevyskytují, jako „diluted“ (což lze přeložit jako vybledlé či zředěné), a varianty jako „čokoládový trikolor“ apod., které se s pokračujícími importy z USA mohou objevit časem i v Evropě. Pokud se takový barevný ráz pojí s netypicky zbarveným světlým okem či nazelenalým lemem okolo duhovky a se světlým, játrovým zbarvením nosní houby, pak pro takovéto jedince platíí, že jsou tyto varianty zbarvení považovány za varianty tzv. „játrové“ a podle FCI je nežádoucí tyto jedince využívat v chovu.
/Na obrázcích vidíte psy vlevo tricolor, vpravo játrová v této formě někdy označovaná za čokoládovou, u obou jedinců si všimněte světlého oka./
/Vrh štěňat blue, tric, tan/white, játrová./
Další někdy viděnou variantou bíglů jsou tzv. „brindle“ bíglové, jejichž zbarvení vzniklo přikřížením driverů do bíglů, a tak takto zbarvení psi nejsou ani pravými čistokrevnými bígly podle FCI standardu.
Na závěr bych ráda poděkovala všem, kteří mi při sestavování táto práce pomohli radou a konzultací, zejména Liz Calikes, Davidu Bradleymu a Dr. Kristin Schroederové za osvětlení problematiky mottled bíglů a Veronice Bradley za ujasnění problematiky dvoubarevných bíglů.
Většina v práci uvedených obrázků pochází z mého soukromého archivu, za souhlas s prezentací dalších zde uvedených obrázků děkuji Veronice Bradley, Dr. Kristině Schroeder, Evě Cenkové, Báře Budkové, Anně Krejzkové, Lence Frnčové a Janu Topkovi.
Další zajímavosti se můžete dozvědět na stránkách:
http://www.beagleclub.de/index.php?option=com_content&view=article&id=56&Itemid=39
http://clubs.akc.org/NBC/beagle_colors.html
RNDr. Jana Smejkalová, 2008.