Autorkou textů a vyprávění o psích sportech je Jana Vodvárková. Díky Jano.

AGILITY              SPORTOVNÍ KYNOLOGIE              DOGTREKKING

CANISROSS-BIKEJÖRING-SCOOTER-SKIJÖRING

Flyball        Frisbee        Dogdancing        Coursing        Triatlon        Obedience

Canistherapie          Záchranářský výcvik

Agility je v současné době velmi populární kynologická disciplína, kterou snad netřeba představovat. Ale pro jistotu… Určitě jste už někde viděli ty šťastné pejsky všemožných plemen, jak skáčou přes překážky a probíhají slalomem a tunely, lezou přes áčko…, tak přesně to je agility.

Tento sport vznikl v 70 letech v Anglii jako obdoba koňského parkuru. Oproti němu je zde ale několik rozdílů, obtížnost se nezvyšuje zvyšováním skoků, ale stále těžšími kombinacemi. Oproti jezdeckému sportu jsou zde také zařazeny některé překážky navíc – slalom, tunel, zónové překážky, kruh a také je zde jiná penalizace, tedy za každou chybu nebo odmítnutí 5 tr. bodů.

O čem ale agility vlastně je? Vypadá to hrozně jednoduše, jenže….. Agility je sport bezkontaktní. Psovod nemá v ruce vodítko ani jiný „donucovací“ prostředek, navíc vítězí ten nejrychlejší s co nejmenším počtem chyb, takže nezbytným předpokladem je, že pes bude běhat s chutí, čehož musíme dosáhnout pozitivní motivací (a už máme na hezky dlouhou dobu o čem přemýšlet), vezměme to ale od začátku.

Každý pes, než se vrhne do závodění, se musí naučit několik věcí – přivolání, spolupráci se psovodem, a taky jen tak mimochodem všechny překážky, kterých není málo. Každý psovod se potom musí naučit, jak to všechno naučit psa a především jak mu to nekazit, což je práce tak přibližně na celou kariéru závodního týmu a to vás nechci strašit :-). V momentě, kdy už pejsek umí alespoň některé překážky, můžeme se začít věnovat kombinacím, které budou postupně náročnější a delší. Až zvládneme i to, můžeme se pomalu chystat na závody. Každému bych ale nejdřív doporučila vyrazit na nějaké závody jako divák, potom zkusit neoficiální a nakonec i oficiální závody, zvláště když začínáte. A co na těch závodech uvidíte?

Pejsci jsou zde rozděleni podle velikostních kategorií na small (do 34,99 cm v kohoutku), medium (35 – 42,99 cm) a large ( nad 43 cm). Úměrně výšce je potom nastavena výška překážek. Zároveň jsou psi rozděleni i do 3 výkonnostních tříd: A1 – týmy, které začínají, A2 – ti pokročilejší a A3 – ti opravdu nejlepší. Pro přestup ve výkonnostních jsou přesně dané podmínky, takže to není tak, že se každý zařadí, kam si asi myslí, že patří.

Když už víte toto, můžeme se věnovat dění na parkuru (to je ten prostor, kde jsou překážky a někde v něm stojí pro nás závodníky ne vždy populární osoba – rozhodčí). Parkury se přestavují skoro na každý běh, v tom je právě ta krása a obtížnost agility - nikdy nevíte, co na vás rozhodčí vymyslí. Většinou se začíná jumpingem – tento běh je skoro vždy společný pro všechny výkonnostní kategorie dané velikosti (běh otevřený) a obsahuje pouze skokovky, tunely, slalom a kruh. Není nezbytné, aby tam bylo vše, ale nikdy tam nesmí být nic navíc. Po něm následují většinou zkoušky, tedy běhy rozdělené podle výk. tříd, a to od těch nejjednodušších až po složité tedy A3. Posledním během pak bývají agility (postaru open), opět se jedná o běh otevřený, kde jsou ale použity všechny překážky - oproti jumpingu se sem, stejně jako do zkoušek, navíc přidávají kladina, áčko a houpačka, opět podle libosti rozhodčího.

Po tomto běhu jedou většinou všichni šťastní a unavení domů. A proč že jsou všichni šťastní? Protože AGILITY IS FUN a oni díky této krásné disciplíně strávili báječný den se svým psem, i když se jim třeba nevedlo, jak by chtěli a nevyhráli. Ddůležité je, že si to užili!

Další info na www.klubagility.cz.

- nahoru -

 Sportovní kynologie

„Bígl a poslouchat?!? To nemyslíte vážně, tak dobrej vtip jsem dlouho neslyšel!“ S tím se každý majitel bígla, který nezdrhá, jakmile ho pustí z vodítka, setkává asi hodně často. Právě díky této pověsti, kterou strakáči mají, nové majitele bíglů často ani nenapadne, že by měli s bíglíkem na cvičák chodit a ještě ke všemu se věnovat sportovní kynologii – tedy poslušnosti. Vvždyť na to se hodí přece ovčák, ne bígl, ten se to stejně nikdy nenaučí.

I já jsem se s tím setkala, když jsem si v roce 1995 pořídila prvního bígla. Bohužel jsem ho nidky podle svých představ poslouchat nenaučila. Proč? Právě kvůli tomu, že se bíglem nikdo nechtěl zabývat a všichni nad ním lámali hůl, protože přecejen je s ním práce poněkud odlišná. Dnes už je ale situace naštěstí úplně jiná a cvičitelů, kteří si s bíglíkem poradí, stále přibývá. Tak toho využívejte!!!

Proč se tedy vrhnout s flekáčem do výcviku, když to dlouho trvá a přiznejme si pravdu, výsledek může být i přes veškerou naši snahu někdy nejistý? Těch důvodů je hned několik!

Když začnete svého psa od malička cvičit, tak si na vás vypracuje daleko silnější vazbu a usnadní vám to rozhodně budoucí společné soužití. Dostanete se mezi lidi, kteří vám budou schopni poradit s případným problémem dřív, než bude pozdě. A v neposlední řadě můžete skládat zkoušky a začít tak klidně i závodní kariéru. Hlavně ale svého psa i sebe zabavíte, a o to tu jde především!!

A co si má majitel malého štěňátka pod tím honosným názvem „sportovní kynologie“ představit? Pro malá plemena je sportovní kynologie poněkud „ochuzena“ o disciplínu obran, ale jinak ji mohou dělat v celém rozsahu. Naprostým základem je poslušnost, tedy několik základních cviků, které by měl (alespoň podle mého názoru) zvládnout jednou každý pes. Patří sem tedy přivolání, sedni, lehni, chůze u nohy, odložení a s tím si pro naprostý začátek vystačíte. Postupně se budou přidávat složitější cviky, jako chůze u nohy bez vodítka, odložení za pochodu vleže, překonávání překážek, aport nebo štěkání.

Druhou velkou někdy i samostatnou disciplínou ve sportovní kynologii je stopování. I když osobně znám bíglíky, kteří mají ze začátku problém lidské stopy zvládat, protože přeci nepůjdou s nosem na zemi, když to cítí i bez toho, ale časem, výcvikem a trpělivostí i nad tímto většinou zvítězíte.

Jaké tedy můžete s bíglem dělat zkoušky?

ZOP – zkouška ovladatelnosti psa

Většinou první zkouška, na kterou se majitel s flekáčem vrhne. Je velmi jednoduchá a neobsahuje žádné záludnosti. Skládá se z části základní, kdy pes samostatně provede cviky přivolání, sedni, lehni, vstaň, chůzi u nohy na vodítku, bez vodítka a dlouhodobé odložení. Druhým oddílem jsou potom cviky specialní a skupinové, kdy se základní cviky provádí ve skupině psů a ze specialních cviků je zde zahrnuto přenesení psa s košíkem a chůze po nepříjemném povrchu. Jednoduché, že?

ZPU 1 – Zkouška pracovní upotřebitelnosti 1. stupně

Základní část se skládá opět ze cviků poslušnosti, ale tentokrát prováděných bez vodítka, doplněna o štěkání na povel, aport a překonání překážky. U části speciální potom můžete volit mezi stopou nebo hlídáním předmětu. Nutnostní pro tuto zkoušku je předchozí úspěšné splnění ZOP.

ZZO – zkouška základní ovladatelnosti

Další naprosto základní zkouška, pro někoho lehčí, pro někoho těžší než ZOP. V základní části jsou cviky: přivolání, chůze u nohy na vodítku, sedni, lehni, aport, odložení dlouhodobé a odložení za pochodu v leže. Především aport může některým flekáčům dělat problém, ale i s jednou nulou se to dá udělat. Speciální část: přivolání za ztížených podmínek, chování ve skupině osob a ponechání psa dlouhodobě o samotě.

Toto jsou asi tři nejběžnější zkoušky, které se s bíglíky dělají. Dále můžete na ZMMP, BH, ZMP 1 – 2, kompletní stopařinu FPr1-3 podle SchH/VPG nebo třeba na ZPS 1 – 2, ale ty poslední dvě jmenované už jsou opravdu naprostým vrcholem. Proto o zbytku napíšu někdy příště, až zase zbyde trocha času. Zatím pilně cvičte!

Bližší informace a zkušební řád NZŘ zde: http://www.cz-pes.cz/zkusebni-rad-nzr.php#SPECI

Zkušební řády pro zkoušky KJ Brno zde: http://www.cz-pes.cz/zkusebni-rad-zop-zup.php.

- nahoru -

Dogtrekking

Netuším komu poděkovat, snad někam do Itálie, každopádně vymyslel nejúžasnější sport pro bígly, který se kdy objevil - tedy dogtrekking! Do Česka ho přivezl v roce 2001 Jaroslav Monte Kvasnica a asi tenkrát netušil, jaké davové šílenství tím spustí. A proč tak jásám? Protože je to opravdu sport pro vytrvalého a tvrdého bígla jako stvořený.

Celé kouzlo spočívá v tom, že sbalíte sebe, psa a pár věcí do batohu a vyrazíte na dlouhý výlet. Naši psi to opravdu milují a už když vidí, že začínáme nosit bagáž do auta, tak se tetelí blahem.

Od roku 2002 se na území republiky začaly konat první „longové“ dogtrekkingové závody. Jak praví pravidla, dogtrekking je extrémně vytrvalostní sport, který musí mít minimální délku 80 maximální 120 km. Tuto vzdálenost musí urazit člověk se psem v daném limitu s předepsanou výbavou. Tedy krátký překlad, člověk se psem dojede někam – nejlépe někam do hor nebo krajiny, kde najdete aspoň pár kopečků, na místě základního tábora rozvine svůj stan, potká se s partou (poslední dobou někdy čítající hodně přes 100 kusů dvojnožců) obdobných šílenců, aby se kromě příjemného posezení večer dozvěděli trasu, která je do té doby tajná. Ráno pobalí nutnou výbavu, v níž nesmí chybět spacák, karimatka, čelovka, mapa, jídlo a bašta pro psa, miska, voda, botičky a lékarnička a spousta dalších většinou ve finále naprosto zbytečných věcí, „nasedlá“ psa (hodně lidí používá postroj a canicrossovou šňůru se sedákem) a vyrazí v minutových intervalech vstříc neznámu. Nejdéle za 50 (72) hodin by měl ale být zpátky.

Je vám nejspíš naprosto jasné, co takového blázna, který se na to vydal potká. Krize, krize, krize, šílený závodící pes, který před sebou nesnese nikoho, všechno bolí, množství puchýřů je nepočitatelné, kolena a kotníky odcházejí jako první, v lepším případě jen fouká, v horším leje, sněží nebo je neskutečné vedro. Zkrátka není to žádná procházka růžovým sadem. Tak proč to sakra všichni dělají??? Protože tam potkají naprosto úžasné lidi, podívají se do míst, kam by se nejspíš nikdy nepodívali, mají možnost splynout s přírodou a aspoň na chvíli tak zapomenout na strasti běžného života. Naprosto dokonale vyvenčí pejska a naváží s ním zase o něco bližší vztah a hlavně sáhnou si na dno a mají tak možnost opět překonat sami sebe. A o to tady jde. 

Od začátku se každoročně pořádá mistrovství republiky a neustále narůstá počet závodů. Z jednoho závodu mistrovství se stal seriál, možná i to přispělo k tomu, že už závodících trekařů ubývá (neznamená to, že ubývá počet lidí) a závodí už opravdu jen ti ambiciózní a nováčci. Tím rozhodně neříkám, že je to špatně(!), jen hodně trekařů, kteří už mají těch pár set km v nohách a pamatují začátky, chodí tak nějak „na pohodu“, potkat se s partou a užít si tu možnost vypadnout z práce. Nepřidáte se?

PS: Pokud by se někdo bál, že by těch 100 km, nezvládl, tak mám pro vás dobrou zprávu! Vypisují se i treky „MIDové“ do 50 km, tak vzhůru na ně!!!

Více na www.dogtrekking.info.

/Poznámka Admina: jen tak ze zvědavosti jsem mrkla na výše uvedený link a dostala se k výsledkům Krušnohorského dogtreku. Chtěla jsem se podívat, jaká že to plemena v tomto sportu vynikají. Takže na trati Long o celkové délce cca 100km se sešla všehochuť, od typických plemen jako je husky, až po křížence. Zvítězili retrívři (Chesapeake bay retriever, Nova Scotia Duck Tolling Retriever). No a kdo skončil například na 6. místě? Bígl. Dalšího bígla jsem našla ve výsledcích na místě 15. Tedy bodované pozice! Na turistické trati o délce 40km zvítězil labrador, ale bígl mu byl na 2. místě v patách!/

- nahoru -

Individuální musherské disciplíny 

Asi si říkáte, co tady proboha dělá mushing, copak se s bíglem dá jezdit spřežení? No já osobně bych to asi neriskovala, i když si myslím, že takových dvanáct bíglů, kteří se vydají plnou rychlostí stejným směrem, by na nějaký ten úspěch i mít mohlo. Jen si dost dobře nedovedu představit jiný důvod, proč by celá smečka běžela stejným směrem, než štvaní zvěře. A ta bohužel neběhá po předepsané trati. Myšlenku saňových bíglů tedy zavrhneme, jelikož tato smečka by byla asi neříditelná a zkusíme se podívat na disciplíny, kde hraje prim jen pán a pes. Na těchto disciplínách je zároveň sympatické, že kromě jednorázově zakoupeného vybavení už na trénink nic víc nepotřebujete a můžete trénovat v podstatě kdekoliv. Jaká je tedy nabídka disciplín?

Canicross
Asi nejznámější disciplína, kdy běžec, v ideálním případě tažený psem, překonávají v co nejrychlejším čase na závodech vzdálenosti mezi 3 – 8 km. Zatím sice žádný bíglík v tomto sportu díru do světa neudělal, ale jako ideální způsob k jeho utahání si myslím, že to nemá chybu. Nemusíte řešit, že vám pes zdrhá, protože toto je jeden ze sportů, kdy ho dokonce nesmíte pustit z vodítka, a hlavně zvednete kondičku nejen psovi, ale i sobě. Takže stačí koupit skijoringový opasek, šňůru, postroj a dobré boty a vyrazit do terénu.

Bikejöring
Když už jste si koupili tu šňůru, postroj a sedák, ale boty už vám odešly a kondice flekáče roste neúměrně té vaší, můžete zkusit místo běhu sednout na kolo. Ale pozor! Z vlastní zkušenosti vím, že je to nejen krapet rychlejší, ale taky tak trochu víc adrenalinové. Proto doporučuji začínat na rovných širokých a přehledných cestách a nepouštět se na šílenou croscountry! Vy sice můžete být skvělí cyklisté, ale než se se psem sehrajete a on pochopí, co po něm chcete, tak to chvíli trvá.

Scooter
Nevím, jestli jsem jediná, ale na kole se psem jsem se do nedávna po špatných zkušenostech dost bála, proto jsem usoudila, že aspoň o něco bezpečnější bude určitě koloběžka. Vždyť v případě nebezpečí se z ní dá seskočit a i kdyby člověk spadl, tak to není z takové výšky! Jen malé upřesnění na úvod, nebavíme se tu teď o těch všemožných supermarketových koloběžkách ale o terénní koloběžce s dostatečnou konstrukční pevností, kterou, na rozdíl od kola, asi většina doma nemá, což rozhodně není jediná nevýhoda této disciplíny. Když už se rozhodnete zainvestovat, tak zjistíte, že koloběžka je daleko víc nestabilní a taky chvíli trvá, než se na ní naučíte aspoň vy bez psa. Zcela pominu fakt, že se na ní člověk děsně nadře. Oproti bikejoringu zde ale pravidla povolují účastnit se závodů se dvěma psy najednou, což některé bíglaře může zajímat :-). Jinak je to ale super disciplína, která už klade na člověka i psa dost velké fyzické nároky a možná proto má stále více příznivců.

Skijöring
… je poslední z individuálních disciplín, i zde jsou povoleni na závodech 2 psi. Jak už název napovídá, jedná se o lyžaře taženého psem. Potřebujeme tedy psa, lyže a sníh. Toho se občas nedostává. Nezbytnou dovedností lidského faktoru je potom bruslení na běžkách a schopnost velmi rychle odšlapovat, Jinak je to perfektní aktivita na krátké zimní dny! 

Co říct na závěr? Pokud by někdo z vás chtěl začít trénovat, doporučuju naučit psa rozlišovat strany na povel, bude se to hodit. Zároveň vás strašně moc prosím, abyste žádnou z těchto disciplín neprovozovali na asfaltu nebo betonu, nejen že psí klouby dostávají zabrat, ale pokud pes skutečně táhne, tak dost často může dojít ke stržení drápu v lepším, polštářků v horší případě!
Kdo by chtěl vyrazit na závody, tak sice to teď už u závodů 3. kategorie není potřeba, přesto by však měl vstoupit do musherského klubu a udělat si licenci, rozhodně pokud pojede na víc než na 1 závod ročně. Termínový kalendář závodů, kompletní pravidla a dobré rady do začátku najdete na www.mushing.cz.

- nahoru -

Flyball znamená v překladu létající míček, pro nás je to zatím spíš míček padající pod nohy, zapomenutý míček, zkrátka zatím nám jde jenom fly :-D.

Teď ale vážně. Pokud máte aportujícího bígla, a takoví opravdu jsou a není to jen o výcviku, někteří se tak i rodí (což sice do jisté míry popírá článek v Psích sportech v rubrice: Jak se sportuje s…), ale bíglové jsou prostě předurčeni k tomu, aby celý život bořili mýty, tak holt další musí vzít za své…

Ale zpět k tématu. Pokud máte aportujícího bígla, tak si osobně myslím, že ho to bude velmi bavit. Sice jsem k tomuto sportu sotva přičichla, ale už teď se mi líbí. Flyball je týmová (přijde mi hloupé psát družstevní :-D) soutěž. Tým tady nepředstavuje jeden psovod se psem, jak tomu bylo u jiných sportů, ale minimálně 4 psi a nabíječ – strašně důležitá osoba, která v průběhu běhů doplňuje míčky. Na psa čeká dráha 4 skokových překážek a na jejím konci box s „odpalovacím“ mechanismem, v němž je umístěn míček (pro bígla velikosti tenisáku). Úkolem psa je co nejrychleji přes překážky doběhnout k boxu, naskočit na něj, vzít míček, otočit se a běžet zpátky. Na startovní čáře už čeká další člen družstva, aby v momentě, kdy pes před ním protne startovací čáru, vyběhl. Toto se opakuje, než jsou všichni psi i s míčky „doma“. Úkolem je samozřejmě být co nejrychlejší, což vyžaduje nejen absolutní rychlost od jednotlivých psů, ale i seběhanost a vzájemnou snášenlivost. Velikost překážek je určena nejmenším psem z družstva.

Jelikož s flyballem teprve začínáme, tak věřím, že psaní odborných článků na téma „jak co cvičit“, se tady ujmou jiní, zkušenější (viď, Pavlíno) a já zde budu moc psát příběhy o slastech a strastech začátečníka :-).

- nahoru -

Chceme Vám touto cestou přiblížit jeden z nejstarších sportů a to sport, který provozuje člověk společně s druhy jemu nejbližšími, se psy.

Z miláčka přítel
Udělejte ze svého miláčka svého přítele. Zní to paradoxně? Ano, ale ve vztahu mezi lidmi, ne ve vztahu člověk a pes. Člověk za celou dobu své existence nepřinesl do přírody nic nového, pozitivního. Dokázal jen ničit již vytvořené a až dnes se snaží zachraňovat. Málokdo z nás má možnost bojovat za záchranu ohrožených druhů zvířat a rostlin. Každý ale může přispět k tomu, aby neničil svěřený (neboť psi se vlastně nekupují, ale svěřují) mu dar přírody, svého psa. Miláčka můžeme omezovat v pohybu, trápit v uzavřených prostorách, neumožnit rozvoj jeho zájmů a inteligence a i jinak jej stále oddalovat jeho přirozenému stavu a poslání.

Příteli náleží respekt a úcta, volnost pohybu a myšlení.
Z nás lidí se dnes již málokdo živí bojem a lovem a jen málo psů již také slouží svému původnímu účelu ochraně majetku, lovu a pasení stád. My lidé jsme si boj a lov nahradili sportem.
Odborníci nám pro naše psí přátelé namíchali zdravou stravu, je teď jen na nás, abychom jim namíchali to druhé pravidelný pohyb a zábavu. Naši psí přátelé nepotřebují jen zdravou stravu, ale i zdravý pohyb a zábavu.
Ideálním druhem pohybu a zároveň i zábavou je pro psy coursing. Tedy běhání psů v přirozeném terénu za umělou návnadou. Řekněte si, co je to za směšnou zábavu běhat po louce za kusem igelitu. Potom je ještě směšnější úporné běhání dvaadvaceti chlapů za koženou koulí po předem preparované louce nazývající se kopaná. Při běhu na nerovném terénu, kdy je nutné navíc měnit nečekaně směr běhu a překonávat překážky se velmi posiluje a rozvíjí organismus psa. Podle některých autorů je coursing jedním z důvodů úspěšnosti irských greyhoundů. Coursingová práce po generace udržela tyto greyhoundy zdravé. Mnoho jiných plemen, která nebyla takto lokomotoricky testována trpí množstvím dědičných deformací. Coursing má i další výhodu, běhají jej ochotně nejen anglická plemena chrtů, pro které je dostih životním posláním, ale i všechna ostatní plemena chrtů a i naprosto „nezávodní“ plemena psů.
V roce 2000 jste mohli na trénincích CCC vidět běhat coursing s nadšením rhodeské ridgebacky, pumi, trpasličí pinče, novofundlandské psy, skotské teriéry, jezevčíky, basenji, gordonsetry a další plemena a to nejen plemena neuznávaná, ale i plemena dosud nepojmenovaná.
Takže udělejte ze svého miláčka svého přítele. My Vám k tomu dáváme možnost.

Coursing – o co vlastně jde …
Coursing je historickým předchůdcem obecně známých dostihů. Běhá se ve volné přírodě se vším co příroda přináší, s příkopy, nerovnostmi a kličkováním. O vítězi rozhoduje kvalitní proběhnutí jednotlivých úseků, nasazení, obratnost a v neposlední řadě inteligence, lišáctví i schopnost se znovu vydat do boje. Každý pes absolvuje dva rozběhy, a počet bodů z obou běhů se sčítá. Při druhém rozběhu se mění trať (buď se běží opačně, nebo se přestavuje dráha), neboť psi si pamatují, jak běželi první běh. Jak už bylo uvedeno, oproti dostihům je trať coursingu nepravidelná, což dává možnost uplatnit se psům inteligentním. Coursing má ještě jednu obrovskou výhodu nepotřebuje dostihovou dráhu, na kterou se obtížně hledají a získávají pozemky odpovídajících parametrů, a jejíž stavba je finančně velmi náročná. Zvolí-li se pro coursing vhodné místo, není třeba žádných věží pro rozhodčí a obsluhu navijáku, startovních boxů.

H I S T O R I E
Když se někdy před více než dvěma tisíci lety sešli dva majitelé psů, ne proto, aby díky spolupráci svých psů ulovili zvěř pro maso, ale aby si dokázali, který pes je lepší, tak tehdy vznikl coursing a tím i dostihy psů vůbec. Protože na začátku všech dostihů byl coursing a to coursing za živou návnadou. A je pozoruhodné, že se za dva tisíce let změnila prakticky jen návnada. Římský spisovatel Flovius Arianus (95-175) psal o etice lovu zcela v duchu moderních názorů toto: „Cílem skutečného sportovce není zajíce chytit, ale přimět jej k závodu či souboji a pak se radovat, pokud se zvířeti podaří uniknout“.
Dostihy chrtů se vyskytovaly snad už v klasickém starověku. Římský básník Ovidius (43 před n. l. – 18 před n. l.) se zmiňuje o takových událostech.
Dnes všeobecně známé dostihy chrtů jsou jen jistým zdokonalením coursingu, který byl oblíben v mnoha zemích a v Británii byl nejstarším z tzv. polních sportů. První pravidla coursingu vznikla tak jako u většiny sportů v Británii. Sepsal je pro Alžbětu I. lord Norfolk. Tato pravidla byla později převzata klubem „National Coursing Club“ založeným v roce 1858 a to jen s nepodstatnými změnami a dodnes zůstávají platná. Nejslavnějším coursingem je „Waterloo Cup“, který se běží jako „Open Coursing“ s živými zajíci od roku 1836 u Liverpoolu. Původně se jej zúčastnilo 8, následující rok 16 a o rok později 32 psů, nyní startuje 64 psů. Dnes se již ve většině zemí běhá za umělou návnadou. Moderní historie coursingu a i dostihů mimo Británii není tak dlouhá, vždyť např. do Spojených států pronikly dostihy až roku 1920.
Bez zajímavosti by jistě nebylo „zmapovat“ historii coursingu na našem území. Snad se o to někdo pokusí.

Proč vznikl CCC – „Český coursing club“
Vznikl jako ostatně většina věcí na světě z nespokojenosti. Z nespokojenosti několika majitelů „velkých plemen“ se sportovními možnosti jejich psů. Klub vznikl nejen proto, aby organizoval coursingové soutěže, ale i proto aby zajistil propagaci coursingu, vzdělávání členů a rozhodčích a vůbec pomáhal všem zájemcům o sportování psů.
Cílem není uzavřená spolková činnost, ale vytvoření základu, základu na němž by bylo možné organizovat coursing kdekoliv.
Klub proto nabízí chovatelským klubům a i jiným společenstvím pomoc při konání takovýchto soutěží.
Proto pokud někde existuje parta nadšenců, která má zájem strávit den v přírodě za každého počasí, je možné se obrátit na adresu zde uvedenou, kde se dozvíte podrobnosti.
Jde jen o to podílet se na organizaci coursingu a nenechat se odradit. Že Váš pes nepoběží poprvé, podruhé, potřetí. Nevadí řada členů již naběhala při přípravě tolik kilometrů, co jejich psi a jsou snad i proto spokojenější.

Takže, kdo chce zlepšit tělesnou a duševní kondici svého psa a trochu potrápit svoji tělesnou schránku, má k tomu možnosti na těchto zábavných přátelských soutěžích neboť není důležité zúčastnit se ale zvítězit.

Autor: sekretář CCC JUDr. Kožený

Použito s laskavým svolením CCC z internetových stránek CCC.

- nahoru -

Obedience

Netuším, kolik z vás prošlo klasickým služebním cvičákem, kde se dře na zkoušky z poslušnosti a vše se směřuje k obraně. Teď nemluvím o těch, kde je vlídné zacházení se psy samozřejmostí a mají tam např. školky pro štěňata. Mám na mysli takovou tu starou školu. Kdo to někdy viděl, tak měl asi obdobné pocity jako já. Cvičilo se na ostnáči nebo elektrice, na psy se řvalo a kdo neměl ovčáka nebo dobrmana, tak byl slušně řečeno méněcenný. Naštěstí už takových cvičáků ubývá, ale stále ještě najdete řadu cvičitelů, kteří jiné metody neznají, nejsou ochotni ani jiný výcvik připustit a namlátit do psa zkoušku za každou cenu je vrchol jejich umu. Přesně kvůli takovýmhle lidem nejspíš vznikla disciplína jménem obedience, protože tito na ní nemají nikdy šanci uspět.

Obedience se u nás objevila teprve nedávno, takže mi promiňte, že toho ještě tolik nevím, budu muset vzdělání postupně doplnit. O co jde? Je to vlastně poslušnost, ale tak trochu jiná poslušnost. Na mě to všechno působí tak trochu slavnostně. Na rozdíl od normálních zkoušek z poslušnosti se obedience cvičí ve vyhrazeném prostoru, a to i v hale. Žádnou ZOPku v hale jsem ještě nikdy neviděla, ale třeba se dělají (?). Jsou tu přesně popsaná pravidla, co psovod smí a nesmí a jak se má chovat. Namítnete, že u poslušnosti také. To sice ano, ale asi těžko tam za svoji nepřesnost nebo nepřesnost psa ztratíte třeba i všechny body. V této disciplíně je právě souhra a preciznost provedení cviků tím nejdůležitějším.

Nesmíme ovšem opomenout radost ze cvičení, bez té by to nešlo. Výsledný dojem ze cvičícího týmu by měl být prostě naprosto perfektní souhra a dokonalost v každém ohledu. Některé věci jsou zde sice pro mě dovedeny tak trochu do absurdity, ale bude to spíš jen tím, že tomu nerozumím. Velmi se mi líbí, že tu rozhodčí bere ohled na plemeno psa, je to napsáno dokonce ve zkušebním řádu. Neznamená to sice, že by vám někdo něco odpustil, ale nejspíš po bíglovi nikdo nebude chtít, aby pracoval jako borderka a to beru jako velké plus.

V obedience se pořádají jak zkoušky, tak  závody, kde se kromě rozhodčího o vás starají stewardi, kteří tomu podle mě dodávají ten punc něčeho víc. Tihle lidé vám ale zároveň velmi pomáhají, když si třeba nejste úplně jisti. Obedience má zkoušky OB-Z, OB 1 – 3. Měla jsem možnost vidět video ze zahraničí, kde bígl, skládal OB – 2, takže to evidentně při troše snahy půjde i s bíglošem :-).

Pro začátek jen krátký výčet cviků v OB-Z:
1. Odložení vsedě ve skupině po dobu 30 s
2. Odložení vleže ve skupině po dobu 1 minuty
3. Chůze u nohy – kdy pes jde na volno a psovod se psem musí opsat tvar osmičky bez jakéhokoliv dalšího povelu.
4. Odložení psa za chůze
5. Přivolání psa – pes odložený na povel co nejrychleji přibíhá do předsednutí (k noze).
6. Vysílání do čtverce
7. Nesení aportovací činky
8. Aport přes překážku (tam i zpět)
9. Rozlišování předmětu a aportování – cvik podobný jedné disciplíně ZMMP
10. Lehni – Sedni

- nahoru -

 
Jana Vodvárková
www.bigl.borec.cz
icq:330-824-067